Posvátná kněžka

Napsal Eidheann (») v neděli 7. 2. v kategorii Jin/Jang - mužská a ženská energie, přečteno: 508×
12348002-1009313749132388-5942720690586735894-n.jpg

Kněžka lásky je zasvěcená chrámová kněžka, přijímající ženskou sílu, která vychází z bohyně a proniká jí. Je to také každá žena, která si je radostně vědoma krásy svého těla a své vášně, která se oddává kosmickým energiím lásky a tak velebí bohyni ve fyzické rozkoši a duchovní extázi. Otevírá mužům možnost vniknout do božství a ženám nabízí vytržení pramenící z poddání se božství. Tajemství tohoto spojení přesahuje konečná pouta osobní lásky.

 Kněžka lásky zastupuje existenci božství skrytého ve hmotě. Je to proměňující síla, schopná zprostředkovat něco mezi zraněným instinktem a jasem božství. Žít svou pravdu lze jen s jasnou vizí jednoty a se zkušeností opravdové lásky. Kněžka lásky, žena ztělesňující bohyni, již netančí v chrámu, aby stimulovala komunikaci těla s duší; ženy pociťují prázdnotu, chybí jim obnovující život, přinášející lásku, vášeň, plodnost. Chybí jim spojení se smyslnou kněžkou, přenášející atributy bohyně do všedního života, spojení jádra sexuality a spirituality, lásku, radost, smyslovou rozkoš.

Spojení kněžky lásky a krále, strávení noci krále s krásnou rituální kněžkou v chrámu bohyně bylo vyvrcholení aktu mezi mužem a ženou, které bylo posvěceno božstvím, skrze něž byli obnoveni. Samotný rituál je díky přítomnosti božství proměňoval. Muž si nečinil nároky na ženu samotnou, ale nesl do světa její obraz, ztělesnění lásky a sexuálního potěšení.

Smyslná magie kněžek lásky zjemňovala chování mužů. Žena nikdy neodmítla peníze, které ji muž nabízel, neboť peníze jsou tímto aktem posvěceny. Muž si byl vědom přítomností božstva a posvátnosti milostného aktu. Neplatil za ženu, ale odměňoval se bohyni za to, že mu umožnila účastnit se milostného aktu. Řekl: “Ať tě bohyně učiní šťastnou.“ Po milování byla žena požehnaná. Žena měla styk s kýmkoliv si přála.

Při milování si žena uvědomovala svou vrozenou ženskou přirozenost, spočívající v dávání, přijímání a ovládání lásky. Žena pomáhala muži rozdmýchat božskou jiskru života, pomáhala mu zažít plnou a dokonalou slast, která mu ve vnějším životě bolestně chyběla. Kněžka ztělesňovala bohyni, její vášeň, sexuální a erotickou přirozenost. Vyjadřovala ženskou přirozenost. Své krásy a smyslného těla nezneužívala k tomu, aby získala bezpečí, moc nebo majetek. Nemilovala se proto, aby si získala obdiv či oddanost muže, který k ní přišel. Nepožadovala po muži, aby jí poskytl vědomí identity. Zákony její ženské přirozenosti byly v harmonii se zákony bohyně.

V tomto spojení, mužského a ženského, duchovního a tělesného, bylo překračováno to, co je osobní, aby mohlo vstoupit božské. Žena vzrušovala muže a přijímala jeho vášeň. Její lidské emoce a tvůrčí tělesné energie byly sjednoceny s energiemi nadosobními. Byla ve styku se základními obnovujícími silami a tak zajišťovala kontinuitu života.

O Afroditě se často mluvilo jako o zlaté. Zlatost definuje její třpyt, ale symbolizuje též neposkvrněnost, neboť zlato je prvek odolný proti korozi, a zároveň symbolizuje vědomí, které není něco těžkého či temně pozemského, ale naopak něco jasného a průzračného. Je to vědomí vztahů a cítění, není spirituálním, ale pozemským vědomím povzneseným do nejvyšší čistoty. Bohyně ilustruje ty aspekty ženské přirozenosti, které se projevují ve hmotě - fyzickou krásu, ženské vědomí integrované v těle (instinktivní moudrost) a schopnost vzájemně spojovat hluboce pociťované emoce a vztahovost (erotiku).

Bohyně lásky existuje svým vlastním způsobem, jako jedinečná a vnitřně sjednocená žena. Je věrná své vlastní přirozenosti a instinktu, je volná a lidské zákony ji neomezují. Afrodita ztělesňuje nejen instinkt, ale též touhu duše. Ve zralém svazku uskutečňují partneři jak erotický, tak duchovní potenciál vztahu.

Žena vedená svými nejhlubšími potřebami, vnitřními ideály a postoji již není ovlivňována vnějšími okolnostmi, ani ji příliš nezasahuje kritika. Její tělo je krásné, je projevem jejího bytostného Já. Tělo je základní matérií, skrze niž může poznat hluboké emoce, intuitivní a instinktivní moudrost. Žena, která si je vědoma bohyně, se stará o své tělo odpovídající výživou a cvičením a vychutnává si koupání, kosmetickou péči o tělo i oblékání. Její krása pochází z vitálního spojení s bytostním Já.

Kněžka lásky je ženou, která vědomě poznala duchovní rozměr své erotičnosti a v konkrétních podmínkách ji prožívá. Spojuje v sobě radost s moudrostí, je vnitřně sjednocena sama se sebou, osvobozena od omezení, jež klade konvence. Žije svůj život tak, jak si zvolila. Představuje aspekt mužova vnitřního ženského obrazu, který ho může přivést k tomu, aby si vážil těch prvků své osobnosti, které implikují erotickou spiritualitu. Je to tančící, rozzářený, vzrušující obraz ženství, který si muž musí uvědomit jako vnitřní obraz, má-li vytvořit láskyplný vztah se skutečnou ženou.

Ženy, kterým chybí emocionální pouto k partnerovi či k němu dokonce chovají hlubokou zášť, nemají vztah ke své základní ženské přirozenosti. Tato situace dodává energii negativnímu animovi. Animus je ve vnitřním životě takové ženy právě tak negativní, jako jsou ve vnějším světě její názory na muže. Obrátí k ní svou krutou tvář a na každém kroku jí háže klacky pod nohy. Žena, která poznala přítomnost mužské síly uvnitř sebe samé, je sama sobě autoritou a zůstává věrná své ženské přirozenosti.

Má-li se žena stát něčím víc než jen odrazem svého milence, musí být projekce vědomě stažena, opuštěna či obětována. Žena si musí uvědomit, že vlastnosti, které v partnerovi vidí, jsou ve skutečnosti uvnitř jí samé. Teprve potom může ocenit zralou sílu mužství, boha uvnitř, a to aniž by ztratila spojení se svou ženskou přirozeností. Ve spojení protikladných principů zažívá zralá žena oplodnění své vlastní tvůrčí energie.

Je vhodné, aby měl muž v té chvíli ztělesňujícího boha styk s neposkvrněnou, nedotčenou a čistou přirozeností, s ženou, která je vpravdě skutečnou pannou, způsobem, který se od našeho pojetí výrazně odlišuje. Neboť pohlavní styk mužů za účelem plození dětí dělá z panen ženy. Když se ale začne s duší ženy spojovat muž v té chvíli ztělesňujícího boha, způsobuje to, že ta, která byla původně ženou, se znovu stává pannou. Síla bohyně tkví ve schopnosti vzdát se toho, co je nejcennější, aby se zajistil růst a obnova. Bohyně cítí ty nejhlubší emoce a neomezuje svůj smutek. Aktivní, dynamický aspekt ženské přirozenosti, který podněcuje změnu a proměnu, vyvažuje statický, základní aspekt mateřský, který je zároveň konzervativní a ochranný. Vede ji k vědomému projevení ženství.

Kněžka lásky vnímá svou krásu a smyslnost jako dary, jimiž ji obdařila bohyně. Pokud žena ztratí spojení s bohyní, ztratí povědomí o své ženské kráse. Muž se musí osvobodit z nadvlády sil říše nevědomí, chaosu světa matky, aby se mohlo rozvíjet jeho Já. Poté, co upevní svoji identitu, se může vyrovnat se svou vnitřní ženskou stránkou. Individualizační proces uvádí jedince do celistvějšího vztahu s ženskou přirozeností. V první polovině života jsou v zásadě řešeny problémy oddělení se od rodičů, odchod do světa a vytvoření vlastní nezávislé identity Já. Ve druhé polovině života jde o vyrovnání se s nevědomím.

Kněžka lásky je panenská, což je spojené s jejím vnitřním postojem. Žije svůj vlastní život a není závislá na reakcích ostatních lidí. Je vnitřně sjednocená sama se sebou, dělá to, co dělá – ne proto, že chce uspokojit, ne proto, aby se líbila či aby bylo její chování schvalováno, nikoli z touhy získat nad druhými moc, upoutat jeho pozornost či získat lásku, ale proto, že to, co dělá, je pravdivé. Jako pannu ji neovlivňují zřetele, které ženám přistřihují křídla.

Dva prvky, mužský a ženský, byly spojeny za přítomnosti prvku třetího, božského. Dochází k uzemnění ducha a zduchovnění země, spojení protikladů a spojení toho, co bylo rozděleno. Bílá holubice symbolizuje nejen ducha svatého, ale i bohyni lásky Afroditu. Symbol slunce a měsíce jako zlata a stříbra, které jsou roztaveny, aby vytvořily jednotu očištěnou od všeho navzájem si odporujícího, a tudíž neporušitelného.

Archetyp posvátného sňatku se projevuje na třech úrovních: mezilidské, vztahové a nadosobní. To, co se ukazuje na vědomé úrovni, se projevuje i v osobním nevědomí a hlubokém kolektivním nevědomí. Posvátného sňatku se účastní všechny roviny psychiky. Existuje-li mezi dvěma lidmi hluboká, stálá láska, je přítomen božský duch. Můžeme též prožít utrpení a bolest neopětované lásky, která rovněž náleží bohyni.

Posvátný sňatek se projevuje ve vzájemné otevřenosti, důvěře a uznání, ve společném sdílení pozitivních i negativních zkušeností. Projekce anima a animy jsou staženy, druhý člověk je vnímán zřetelněji a požívá úcty pro to, kým skutečně je. Při milování zažíváme pocit uchvácení, duše se přátelí s duchem, racionální a iracionální funkce se stanou společníky, kteří se navzájem respektují a učí se od sebe navzájem. Semeno tvořivosti z nevědomí dozrává ve vědomí. Když jsou protiklady smířeny, rozvíjejí se tvůrčí impulzy v činnosti. Rozvíjí se odhodlání věci uskutečnit, vnímat nové pocity, vytvořit nový obraz sebe sama.

Žena i muž vědí, že vyvrcholení jejich milostného aktu je posvěceno božstvím, skrze něž jsou obnoveni. Muž si nečiní zvláštní nároky na ženu samotnou, ale nese do světa její obraz, ztělesnění lásky a sexuálního potěšení. Při tomto druhu milování se uvolňují dlouhodobé vazby na kolektivní víry a předsudky. Člověk se snadněji vciťuje do duševních stavů druhých a respektuje jejich odlišnosti.

Mužský a ženský princip jsou ve vědomí uznávány jako rovnocenní partneři. Všechno viditelné se musí stupňovat a pokračovat směrem k neviditelnému – tím získává správné posvěcení, správnou jasnost a pevné kořeny v souvislostech světa. To nejvyšší lidské musí být obětováno božskému. Ale vpravdě božské se neukazuje oddělené od lidského. Boží vůle, která se jimi zjevuje, musí být pokorně přijímána. Pak dochází k vnitřnímu osvícení a pravému porozumění světu.

Člověk je spojen s božstvím, se zdrojem a se silou lásky. Jedinec přijímá část božské lásky a podržuje ji v sobě. Moc a touha po ní jsou proměněny ve schopnost milovat. Nositelem této moudrosti je instinktivní přirozenost přebývající v těle. Hlava nemůže pochopit, co ví srdce. Instinktivní přirozenost je jazyk duše. Přijetím síly vnitřního instinktu při současném odmítnutí všech snah vlastnit jej získává žena nový vztah k sobě samé. Rozpoznává, že instinktivní síly nepatří jí, ale bohyni, které musí sloužit a pro niž musí být její tělo důstojnou nádobou.

Z této zkušenosti se rodí schopnost milovat jiného člověka. Dokud žena neprošla takovou iniciací, není její láska ničím víc než touhou. Jakmile ale získala vnitřní zkušenost, která se podobá starověkému chrámovému zasvěcení, vzdala se chtivosti a panovačnosti. Proměnila je uvědoměním si skutečnosti, že její sexualita a instinkty jsou výrazem božské životní síly, jejíž zkušenost má velkou hodnotu, nezávislou na jejich naplnění na lidské rovině. 

Posvátný sňatek je spojením s vesmírem, jako by byl jednou buňkou v organismu planetárního pole vědomí. Ze spojení lidského a božského se rodí božské dítě. Božské dítě představuje nový život, život naplněný novým chápáním, život, který do světa přináší osvětlující vizi. Kněžka lásky a rituály, které s radostí prováděla, představují způsob, jak zůstat díky nevědomému vzorci ve spojení s instinktivními energiemi bohyně lásky. Žena má tři tváře: je matkou, děvkou či pannou. Tvář, kterou muž vidí, je odrazem jeho animy.

Vytěsnění pojetí ženy jako děvky je často příčinou manželských problémů. Pojetí ženy jako děvky nabízí slast, vzrušení a vitalitu, spiritualitu a zemitost. Je milenkou, jejíž krása je vzrušující, jejíž panenská přirozenost přináší nový život a vede k moudrosti. Je krásná, její šaty a parfém, vědomí oblých tvarů vlastního těla při tanci, to vše učarovává muži a podněcuje jeho vášeň. Je považována za panenskou, jako Mariino panenské lůno porodilo dítě Krista, tak i lůno posvátné kněžky rodí mužskou, Kristu podobnou přirozenost, jeho vyšší vědomí. Posvátná kněžka byla prostřednicí mezi božstvím a člověkem; tím, že přijímala muže ve svých komnatách, uctívala božstvo.

Vědomý muž vstupuje do sexuálního aktu nikoli z touhy po moci či potřeby ovládat druhé, ale s pocitem úcty a oddanosti tajemství ženství. V tomto citovém styku s animou, nevyhnutelně se zrcadlícím ve vztazích se skutečnými ženami, dosahuje mužské vědomí Já osvícení. Jako cizinec vstupující do chrámu lásky vzdává se muž svého vědomí Já, aby se spojil s druhým. Učí muže cítit harmonický rytmus životních sil, přináší mu do života radost a umožňuje mu vidět krásu a cítit lásku. Proměňuje instinktivní sexuální akt v milování. Skrz posvátnou kněžku může muž objevit své druhé Já, má-li vůli a odvahu obětovat stereotypní mužské role své osoby a zastaralé kolektivní hodnoty, probouzí jeho vědomí k nové moudrosti.

Spolu s tím, že ženy přestaly uctívat bohyni, se ztratila i ona žena vnitřně sjednocená sama se sebou, neposkvrněná panenská bytost. Žena začala definovat sebe samu pouze z hlediska svého vztahu k muži. Rozdíl mezi nezralou a zralou ženou je v tom, že nezralá žena chce, aby láska sloužila jí, kdežto zralá žena se rozhodne sloužit lásce, to je bohyni. Jaká je hudba, harmonie a rytmus vaší vlastní ženské přirozenosti?

Jakmile žena začne pečovat o svou ženskou přirozenost, stane se její Já silnějším a odolnějším a strach z mužů či pocit viny z jejich „užívání“ mizí. Umožní-li aktivní stránce (erotické a radostné) stejnou možnost sebevyjádření jako stabilní a konzervativní stránce matky – manželky, může to mít na kvalitu partnerství velký užitek. Žena musí čekat, až se k jejímu překvapení jednoho dne ten správný muž prostě objeví.

Žena, která přijme své tělesné i psychické ženství, žije v harmonii s vnitřní kněžkou lásky. Slouží bohyni lásky tím, že pečuje o posvátný oheň svého nitra, svého nejvnitřnějšího života, jemuž musí být věnována pozornost, aby jeho plameny nešlehly a vše nespálily, nebo naopak, aby oheň, centrální zdroj tepla, nevyhasl. Pouze dobrovolnou službou bohyni se žena vysvobozuje z otroctví mnoha pánům.

Umožňuje jí to obětovat požadavky Já – potřebu vládnout, vlastnit či nalézt bezpečí v oddanosti muži. Já pak uznává vyšší autoritu, bytostné Já. Žena pak věnuje pozornost moudrosti srdce a nedovolí, aby byla omezována kolektivními normami a ideály. Tato moudrost sídlí u mužů i u žen v těle a souvisí s principem Erótu.

Kněžkou lásky byla Máří Magdaléna, která byla prostředníkem mezi světem posvátna a světem lidí. Měla schopnost poznat nevysvětlitelné události. Nepochybovala, věřila svému nejniternějšímu zdroji. Mohla vidět božího posla a předat jeho zprávu lidem.

Ženy vždy byly pokladnicí významů, citů a hodnot přisuzovaných bohyni lásky. Váží-li si radostné, sebevědomé a smyslné přirozenosti její kněžky, mohou muži i ženy navázat spojení s něčím hodnotným uvnitř sebe sama. Ženy mohou přenést tento vitální aspekt ženské přirozenosti do vnějšího světa a muži se mohou znovu otevřít dynamickému aspektu ženství a usnadnit tak potřebné změny v politických, sociálních, ekonomických a náboženských strukturách. Lidstvo tímto způsobem může umožnit návrat tvůrčích a milujících sil ženské přirozenosti, kterou kdysi ztělesňovala posvátná kněžka, do vědomí.

Zdroj: Posvátná prostitutka - Nancy Qualls - Corbettová, článek napsala Ivana Valová

Převzato z: http://www.atlantskaskola.cz

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a deset